Stěhování

01.04.2020

„Lepší vyhořet, než se stěhovat.“ Dle mých pozorování a zkušeností, může tuto větu říci ten, kdo léta netřídil, nevyhazoval, neprobíral své věci a úklidem se nezabýval více, než bylo nezbytně nutno. Zvláště v domácnostech, kde žijí děti, je nutné věci třídit a dávat pryč malé oblečení a hračky, se kterými si děti přestávají hrát. Děti rostou rychle a mění své zájmy. Po několika těžkých příkladech, které jsem viděla, mohu říci, že jsem šťastná, že pravidelně dvakrát až třikrát ročně u nás doma vyhlásím DEN GENERÁLNÍHO ÚKLIDU DĚTSKÉHO POKOJE.

Takový úklid nám zabere sice celý den, ale děláme pauzy na odpočinek. Večer máme krásný a lehký pocit, prostor je svěží a všem se nám dobře usíná.

Jednou jsem pomáhala panu Ottovi při stěhování. Bylo to právě to stěhování, kdy jsme se museli prodrat hromadou starých a již nepoužívaných věcí, dávno zapomenutých věcí. Pan Otto se rozváděl a on, ani jeho žena léta nic nevyhodili. Není zde na místě, abych hodnotila, čí je co vina. Myslím si, že toto je ukázkový příklad toho, jak se prolíná náš vnitřní a vnější svět. Jak vztahy mezi partnery a naše prostory uvnitř i venku spolu úzce souvisí. Je potřeba, aby partneři společnými silami pečovali o svou lásku, jeden o druhého a také, aby věnovali pozornost svému okolí, své domácnosti. Pokud máme uvnitř lhostejnost, netečnost k partnerovi, odráží se to opět na domácnosti. Zde v tomto případě ale už nebylo, co z manželství zachraňovat. Bylo potřeba uklidit a vystěhovat byt. Každá stará věc, je jako minulost. Musela jsem panu Ottovi vysvětlovat, že není dobré stěhovat do svého nového života i svou minulost, tedy staré a nepotřebné věci.

Věci, které byli ještě pěkné a k použití, jako například malé oblečení po dětech a hračky, dali jsme na hromadu pro charitu. Dále jsme měli velkou hromadu knih, které jsme nabídli a poslali někomu dál, něco jsme dali do veřejných „knihobudek“. A pak jsme měli několik velkých pytlů, které jsme vyhazovali do komunálního odpadu. Byli plné prošlých potravin, obnošených bot, rozbitých předmětů, zaprášených upomínkových věcí. Není snad ani potřeba říkat, jakými sklíčenými pocity si musel pan Otto projít. Stav bytu se dal bez nadsázky nazvat hrůzou. Jeho žena se ke stavu bytu postavila zády, a tak nezbylo, než aby si tím vším prošel Otto sám.

V jednu chvíli našel krabici pohlednic a přání k narozeninám. Bylo tam jedno přání, které dostal před lety od svých rodičů, na kterém bylo mimo jiné napsáno: „těžké časy netrvají věčně“. „Tak to je poselství v pravou chvíli“, říkám mu. Věřím tomu, že to byla zkušenost pro něho posilující. Kdyby však on sám chtěl, mohl z této situace vytěžit maximum pro svůj další život. Pro nestranného pozorovatele, jakým jsem v tu chvíli byla, to byla ukázka lidských povah, postojů, mezilidských vztahů, jako z učebnice. Zcela jistě kořeny tohoto smutného obrázku lidského neštěstí můžeme hledat již v dětství obou, dnes již exmanželů. A teď si představme, že v tomto prostředí vyrůstají děti, takže štafeta se předává dál. Nejvyšší čas na probuzení, alespoň jednoho z rodičů!

Přeji panu Ottovi, aby se dobře zotavil z těchto životních výzev a zkoušek. Pokud bude chtít pochopit, proč tyto zkušenosti chodí a proč je zažívá, jistě na to přijde.

Já sama praktikuji jedno pravidlo. Když si chci něco koupit, nejprve se zeptám sama sebe: „potřebuji to opravdu mít? Je to pro mě nezbytné, budu to používat?“ Když si odpovím ano, mohu si to koupit. Pokud si nejsem ale jistá a váhám, odcházím z obchodu bez té věci a nechám si čas na rozmyšlenou anebo zkrátka nekoupím.