Okamžik přítomnosti

Po několika úmorných horkých dní, kdy teploty stoupají až k 38 stupňům, země je vyprahlá, tráva vysušená, konečně déšť. Jsem zrovna v práci, ale už dokončuji. Náhle se setmí, z okna se mi naskýtá zvláštní potemnělý pohled. Nebe se zatáhlo. Snad to stihnu, než to začne. Pozavírám okna, převléknu se a zamykám, odcházím. Venku se však strhla bouřka a silný déšť ohýbá už větve na stromech. Chvilku počkám na chodbě, až se přežene to nejhorší. Déšť zprudka bubnuje na střechy a chodníky, hromy hřmí. Někde svítí slunce, protože do toho všeho vyšla v dálce na nebi duha. Po půl hodině se déšť ztišuje a já vycházím ze dveří a vydávám se na tramvaj. Je teplo. Jemně poprchává. Ale pocit, že se to zase rychle spustí mě nutí spěchat. Popobíhám ve svých žabkách.

"Jít tak bosa, lépe by se šlo...není to nevhodné? A proč? Co na tom?"

Dlouhé modré šaty až na zem si přidržuji nad koleny, jinak by se mi vymáchali v loužích, a zouvám si žabky, beru je do druhé ruky. Chodník je mokrý a teplý.

"Co se projít v louži? Fakt? Tak to je už ujetý úplně...no ale je teploučká". Otočka dozadu přes rameno, snad za mnou někdo nejde..hihi.

Slastně si vykračuji, celé nebe je zatažené a zamračené, někde v dáli stále hřmí a po levé ruce je natažená veliká duha. Zvláštní. Skoro mě mrzí, že už déšť ustává. Kouzelný okamžik přítomnosti.